5. července 2021

Vzpomínáte si, jak jsem vám říkala, že jsem si vybrala skvělou rodinu, že je všechno dokonalý a tak podobně. Welll, situace se trochu zpestřila a během posledního týdne se odehrálo spousta změn. Jen si to poslechněte…

Jak už jsem minule zmiňovala, měla jsem pomáhat těhotné mamince s tříletým chlapečkem, učit ho něco málo anglicky a hrát si s ním. Už od začátku bylo evidentní, že malý Izan je celkem zlobidlo, a že to bude chtít trošku víc času, než si na mě zvykne. Jenomže se ukázalo, že maminka nechce moc čekat a po dvou týdnech mi řekla, že si mám najít novou rodinu nebo se vrátit domů.

Samozřejmě mi to bylo líto, viděla jsem, že druhý týden byl lepší než první. A mimo to se mi v jejich rodině opravdu líbilo. Jejich rozhodnutí jsem ale musela respektovat, a tak jsem si začala hledat novou rodinu. Jenže během čtyř dnů si jen tak něco neseženete. No a tak jsem se rozhodla, že strávím pár dní u mé španělské rodiny v Seville, uvidím své kamarády a mezitím najdu novou rodinu.

Bylo to skvělé rozhodnutí. Byla jsem tak šťastná, když jsem je znovu viděla. Cítila jsem se s nima jako doma. Připadalo mi neuvěřitelné, že je to už rok zpátky. Najednou jako by to byly dva měsíce, co jsem odjela domů do Česka. Vybavily se mi všechny vzpomínky, všechny zážitky a hlavně jsem si uvědomila, jak velký kus jsem od té doby ušla, kolik věcí se změnilo. Byla jsem opravdu šťastná. Neříkám, že jsem předtím nebyla, anebo že teď nejsem. Jsem a moc. Ale tohle bylo něco úplně jiného…

Štěstí se na mě opět usmálo a já hned ve stejný den našla novou rodinku žijící v Murcii. A skoro se to bojím napsat, aby se něco nepokazilo ;), aale opravdu se mi tu líbí. Obě děti (6 a 9 let) jsou naprosto skvělý. Už od začátku byly nadšený, že tu s nima budu. Když jsem poprvé přišla do jejich bytu, čekaly hned za dveřmi s velkým úsměvem na tváři a začaly mi ukazovat svoji kolekci dinosaurů a panenek…

A ještě taková perlička na závěr.

Určitě znáte takové ty scénky, kdy si člověk v zahraničí objedná jídlo a číšník mu přinese něco, co se skoro ještě hýbe. No tak mě se stalo něco podobného. První den se mě host dad zeptal, jestli už jsem někdy ochutnala „caracoles“. To slovo jsem znala, ale nemohla jsem si vybavit, co to vlastně je. Když mi to popsal, tak si říkám, hmm, možná krevety, ty už jsem ve Španělsku měla, proto mi to slovo je i povědomé. Takže říkám, jó caracoles, jo to už jsem jedla. Haha. No jo. Vy co umíte španělsky nebo sledujete můj instagram asi tušíte. Na jídelním stole se totiž objevili šneci…

No ale tak, není nad to vyzkoušet všechno, zvlášť když to máte pod nosem. Tak jsem si nechala vysvětlit, jak se to vlastně jí a pustila jsem se do toho. Všichni mě u toho pozorovali, včetně malé Emmy, která se na mě koukala, jako bych je právě sebrala ze zahrady. Přitom její taťka se vedle mě jimi přímo ládoval. Řeknu vám, ani nevím jestli mi to chutnalo nebo ne. Když si odmyslím tu část, kdy je musíte vytáhnout párátkem z ulity, tak je to vlastně v pohodě. Trošku pálivý a jinak žádná extra chuť…

Takže takhle vypadá můj život teďka. Rozhodně jsem nečekala, že si budu muset najít novou rodinku. Ale upřímně jsem ráda, že se tohle všechno stalo.