Ta pravá francouzská expérience
Před chvílí jsem si přečetla úvodní popisek k mému blogu. Tehdy jsem se chystala na moje první větší „get out of the comfort zone“ dobrodružství. Měla jsem strach, vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Rok na to jsem pak vyjela jako aupair do Španělska. Řekla bych, že tam jsem svůj strach a obavy úplně ztratila a začala jsem vše vnímat jako, co se má stát, stane se. Došlo mi, že vlastně to, co prožívám jinde, je taková hra. Nic z toho, co se stane v zahraničí, se nepromítne do mého života v Česku, pokud to já sama nedovolím. Když si tohle uvědomíte, začne být všechno mnohem jednodušší a začnete si víc užívat.
No a tak jsem se tu ocitla znova, v nové rodině, v jiném státě a s jiným cizím jazykem. Po dvou letech pilování své španělštiny jsem si řekla, že bych mohla dát šanci i své francouzštině a najít si host rodinu ve Francii. Prosím vás, na to, že studuji francouzštinu pěkných 9 let, má úroveň byla celkem k pláči. Trochu jsem spoléhala, že děti, o které se budu starat, budou ovládat angličtinu aspoň trochu. Hah. Nope. Bohužel. Ale tím líp pro mojí francouzštinu. S radostí vám ale můžu říct, že to bylo mnohem lepší, než jsem čekala.
Vezmu to pěkně od začátku. Celá tato expérience se odehrála v srpnu 2022. Ano, trvalo mi rok sednout si k tomuto článku. Well, happens. Nechtěla jsem tuto zkušenost jen tak odbýt tím, že stačí, co jsem s vámi sdílela na Instagramu. Tak mi to zpoždění omluvte, pohodlně se usaďte a jdeme na to!
S hledáním rodiny jsem začala podobně jako minule, a to na aupairworld.com. Profil jsem už měla vytvořený, změnila jsem ale základní kritéria, poupravila pár informací a pak už jenom pátrala po mé nové francouzské rodince. Velký rozdíl oproti mé minulé zkušenosti byl ten, že jsem chtěla u rodiny strávit pouze jeden měsíc. Ale jinak věk a počet dětí, „kapesné“ a další požadavky zůstaly stejné.
Původně jsem si představovala rodinku někde v Paříži, každodenní procházky po Montmartru, Champs-Élysées a piknikováni v Lucemburské zahradě. Taková Emily in Paris, chápete… Brala jsem ale všechno, co mi bude sympatické. A tak jsem skončila v roztomilém městečku pár minut od Lyonu. Rodina měla dva syny. Mladší Liam akorát slavil své 10. narozeniny a staršímu Adonisovi bylo 13. Oba dva typičtí fotbalisti se skříní plnou dresů místo klasického oblečení…
Spíš jako chůva jsem tam byla jako starší ségra, která s nimi hrála deskovky, míčovky a dělala s nimi kraviny, zatímco rodiče byli v práci. Oproti minulé zkušenosti mě tato rodina brala více jako člena rodiny, takže jsem s rodiči i dětmi trávila fakt většinu volného času. Hráli jsme spolu karty, navštěvovali prarodiče, kamarády a jezdili na výlety. Měli jsme spoustu společného, a tak jsem vůbec neměla problém s nimi prosedět celý víkend od rána až do večera na verandě se skleničkou rosé v ruce.
Byla to opravdu výhra. Kluci byli neskutečně hodní a přitom rádi sportovali a byli akční. Dokonce nám i jejich tatínek postavil na zahradě provizorní volejbalovou síť, abych je mohla naučit hrát volejbal. Byli jsme společně na laser games, mini golfu a ukázali mi krásný Lyon v očích místňáka. Vzali mě i na první zápas sezony na stadion Groupama v Lyonu, kde jsem nadýchala pořádnou fotbalovou atmosféru. A dokonce jsem ochutnala i žabí stehýnka. A to vám musím říct, že je opravdu delikatesa, i když jsem o tom pochybovala. Chutnají jak lepší kuře.
Těžko se mi od toho všeho odjíždělo. S rodinou jsem se za ten měsíc neskutečně rychle sblížila a zvlášť děti mi přirostly k srdci. A i když bylo místy náročné neustále vnímat a reagovat francouzsky, moc jsem si za ten měsíc odpočinula. Z velké části jsem se odřízla od mého světa v Česku, nechala své problémy právě tam a vychutnávala jsem si pravý francouzský zážitek, jak se patří.
BON VOYAGE 